Historie boccii

HISTORIE

Nejstarší nálezy koulí a objektů podobných koulím jsou datovány už do období 5 000 let př.n.l. Archeologové nalezli v Egyptě sarkofág mladíka, ve kterém byly umístěny hrací koule a jednou z domněnek odborníků je, že tyto koule sloužily ke hře sportovního charakteru. Zda to však byla hra podobná petanque či nikoliv můžeme dnes už pouze hádat.

Překleneme-li několik tisíc let, dostaneme se do období Starobylého Řecka a Říma. Jedna z teorií o původu hry boccia říká, že ji Římané převzali od Řeků, kteří považovali hry s koulemi za výborné cvičení. Hod koulí byl původně pouze manifestací síly a cílem bylo dohodit co nejdále, nejvýše apod., později se soutěžilo v hodu koulí do kruhu (hře podobné kuželkám). Římané hru pozměnili a hráč měl za úkol umístit kouli co nejblíže k určenému pevnému bodu, který byl později nahrazen malým oblým předmětem a zde došlo pravděpodobně ke zrodu základů hry v podobě, jak ji známe dnes. Nejstarší známá forma tohoto sportu prý byla hraná v italských Alpách v rané křesťanské éře, kdy byly kameny házeny na kámen cílový (terč) s cílem terč trefit či dostat svůj kámen terči co nejblíže. Bocce byla hlavní zábavou římských vojáků, kteří ji rozšířili po celé říši. Časem byly kameny nahrazeny koulemi či míči a ty pak byly spíše kouleny než vrhány. Hra se postupně šířila a ve středověku byla tak oblíbená, že se hrála na veřejných prostranstvích a na ulicích (ve 14. století se o podobných hrách zmiňují různé kroniky).

Další možný historický pramen nás zavede ke hře zvané bocce, která je předchůdcem a zároveň současníkem hry boccia a odvodila své jméno z pojmenování koule či míče lidovou latinou – bottia. Je to italská verze trávníkového kuželníku (hraní v bowls).

Během století se vyvinuly odlišné typy trávníkového bowlingu. Jedna forma tohoto sportu je známá v Anglii jako lawn bowls. Jiní hledají počátky ve francouzské hře petanque, či hře známé jako boules (z antické latiny slovo pro kouli, míč). Zatímco lawn bowling je venkovský sport vyžadující střižené trávníkové hřiště, bocce začala být v Itálii spíše hrou městskou, často hranou v ulicích. Výsledkem je hřiště s tvrdým povrchem z udusané hlíny nebo štěrku. Používané koule či míče se od sebe liší také materiálem; pro bocce se používají většinou koule dřevěné, petanque kovové a v boccie pro osoby s poruchami hybnosti se používají míče kožené.

Her s koulemi bylo velké množství; s různými názvy, velikostí a povrchem hřiště a materiálem použitým na výrobu koulí. Budeme-li hledat v historických pramenech, jistě objevíme další možné varianty a možnosti původu hry v různých zábavách národního charakteru, protože házení předmětů na přesnost bavilo lidi odjakživa a bylo jedno, čím se házelo a na jaký cíl a jaká byla dávána těmto kratochvílím jména. Podobnou podstatu hry – cílení – má i všem dobře známé hraní „čáry“ s drobnými mincemi, kdysi to bylo například házení podkovy na do země zaražený hřeb.

Autor Julie Wittmannová

Sporné prvky nebo atraktivita hry?

Bocciu na závodní úrovni mohou sice poznat pouze hráči, kteří prošli klasifikací, ve svém volném čase si ji ale může zahrát kdokoli. Teprve poté, co si člověk bocciu sám vyzkouší, plně docení umění hráčů. Vyrovnání se s psychickým tlakem a následně přesně umístěný míček od sportovce s těžkým zdravotním postižením v nás vyvolává pocit obdivu. Pokud se staneme fanoušky boccii, dříve nebo později si všimneme i několika specifik, která tento sport přináší.
Boccia je jedním z mála sportů, ve kterém se ženy utkávají s muži. Neexistují žádné věkové kategorie. Dvanáctiletá hráčka se tak na závodech může utkat s dlouholetým reprezentantem. Nebude takto mladá hráčka z vysoké prohry demotivována nebo ji už ve svém věku dokáže ocenit jako dobrou zkušenost?
Otázka kvality a především dostupnosti vybavení vyvstane snad hned při prvním sledovaném utkání. Problematika se ale netýká výhradně boccii. Narazíme na ni téměř v každém sportu.

Detailnější studie pravidel a klasifikací ale může vyvolat i dojem nerovných podmínek. Zejména klasifikační třída BC3, ve které se utkávají hráči se spas- tickou formou DMO (projevem mohou být silné nekontrolované záškuby jednotlivých částí těla) s hráči se svalovou dystrofií. Nejsou zde spastici znevýhodněni? A co sportovec s poruchou řeči? Na případnou připomínku či protest má stejný časový limit jako hráč, který s komunikací nemá nejmenší problém. Je to tak v pořádku? Pokud bychom chtěli odstranit tyto spekulace, museli bychom zavést mnoho dalších klasifikačních tříd. A zřejmě i potom by nebyl každý spokojen.
Pravděpodobně bychom dokázali najít i více diskutabilních bodů v pravidlech, klasifikaci či organizaci boccii jako sportu. Tak jako se různí názory nezaujatých diváků, liší se i názory samotných aktivních hráčů na ně. Je ale jasné, že společně s výkony hráčů jsou to právě tyto „kontroverzní“ prvky, které činí bocciu tak poutavým sportem.

Autor Jiří Herrmann

zdroj Časopis TVSM, 81, 2015, č. 3, s. 13-16. Praha: UK FTVS